neděle 20. března 2016

Oscar de Muriel Vražedné struny

Strhující ;), napínavý, dobře napsaný. Už koukám, kdy vyjde další díl a jsem ráda, že případ vyřešili, takže nemám pocit nedokončeného.
No a po dlouhý době budu za knihy utrácet. Fakt se mi to líbilo.
Trochu jako Sherlock Holmes. Bylo by fajn, kdyby z toho byl film.


úterý 15. března 2016

Chudák čičička

Jestli tohle období oba ve zdraví přežijou, budou už nerozluční. :)

Když řekneme : "Udělej čičičce malá.", plácá jí vší silou, kam se trefí.
Když jí někde najde, chytne jí za ocas a máchá s ním sem a tam, dokud se jí nepodaří se vyrvat a jemu zůstane v ruce chomáč chlupů.
Když se ta chudinka někde natáhne, běží za ní, ona uteče, lehne si jinde, on za ní běží a takhle to pokračuje, dokud to čičička nevzdá a nevyleze si opravdu někam vysoko.

A tak si říkáme, chudák čičička a že je Pan Ovečka nepřítel státu, a myslíme si, jak jsme děsně chytrý, protože jsme dospělý a máme oba víc rozumu než oni dva.

Ale něco vám povím... Oni mají vlastní rozum. Koukejte...


neděle 13. března 2016

Chvíle klidu

A když Pan Ovečka usne a já si sednu do křesla s pletením, tak přijde slečna Zuzuna a je po pletení. ;)


Obaly na knihy

Konečně je mám hotový. Plány byly veliké, ale postupně jsem od nich upouštěla ( obvyklá výmluva na nedostatek času, i když je to spíš rukama ), až nakonec vzniklo toto.
Taky dobrý, ne ?

Chudák slon ;)




Obvyklé křivé švy a pod už asi začnu brát jako součást image. I když je fakt, že tentokrát jsem v tom skoro nevinně, páč Pan Ovečka mi při šití šťouchal hlavou do lýtka a to ten rovný steh opravdu nejde udržet. Tak jsem pak raději místo výrazné oranžové barvy použila bílou, aby nerovnosti nebyly tolik vidět.


sobota 12. března 2016

Dvakrát jednohubka

Protože měly obě jen okolo 250ti stránek, tak je jinak označit nemůžu.

Roberta Richová - Porodní bába z Benátek

Četla se jedním dechem. Nicméně to bylo takové dost kostrbaté a nedotažené. Takže pro mě je to bestseller jen s očima zakrytýma rukama.
Nejvíc mi vadilo to, že rodiče Mathea vědí, že otcovi bratři díky němu přišli o dědictví a stejně ho nechají doma a odjedou bez něj. Ale kdyby to tak nebylo napsáno, příběh by nutně musel skončit v tomhle bodě, nebo mít úplně jiný konec. Prostě to působí tak, že autorka už nevěděla z které do které, tak to napsala takhle a říkala si, že to snad projde. Ale to prostě nestačí.
Takže za mě doporučuju jako prázdninvou četbu. Přečtete a už se nevrátíte. Takových knih už tu bylo.
Ale po druhém díle taky sáhnu, už kdyby jen ze zvědavosti.

Frauke Scheunemannová - Z pohledu jezevčíka

Tahle knížka byla prima. Jezevčík byl dobrej vypravěč a rozhodně neurazí. I když mi tam zase pro změnu chyběl závěr s Willim, kterej byl chtíc nechtíc taky jedna z postav a tím, že jsme ho opustili v nemocnici, mám prostě pocit, že jeho dějová linka nebyla dokončená.
Jinak to bylo příjemný čtení, nejlépe taky na dovolenou k moři na deku.

pátek 4. března 2016

Nová příze z druhý ruky

Jupííí...

Včera říkám hlavě rodiny, jestli by si na pátek nechtěl vzít volno. Skolila mě viróza a bylo mi fakt blbě. Jak jsem řekla, tak udělal a já se v pátek ráno probudila, po viróze už téměř ani stopy, plná energie, oba chlapi doma, prostě paráda.

Tak jsem si naplánovala výlet do sekáče. Jezdím tam jen občas, protože s Panem Ovečkou tam jezdit nechci, takže vždycky jen když je Taťka Fousáč doma a hlídá.

Vymyslela jsem si, že chci další povlak na polštář a tak jsem potřebovala košili.

Nakonec jsem si vybrala košili na polštář, košili pro sebe na doma a mikinu, o který jsem si myslela, že bude moje, protože má u krku knoflíčky a ty Tom nerad. No ale to sem se teda škaredě spletla.
Jen ji zahlíd, zasvítily mu oči a bylo po mikině. Ale co, třeba mu bude slušet víc než mně.

No a teď k jádru pudla.

Už jsem si to štrádovala k pokladně, když jsem si všimla, že naproti ní je koš s přízí. Neváhala jsem ani vteřinu. Obzvlášť poté, co jsem si na cedulce přečetla, že malý klubíčko je za 5 korun a velký za 10.

No a i když jsem si toho nabrala hrozně moc, nakonec mě celej ten poklad stál jen 75 korun.

U pokladny jsem na pult vyložila to oblečení, slečna to spočítala a říká : " Tak to máte za sedmdesát pět."
A já na to : "Já mám ještě plnej batoh klubíček."
A začala jsem jí to sypat na pult.
Slečně se trochu podlomila kolénka a říká : " No tak tohle rozhodně počítat nebudu. Dejte mi pade a sme vyrovnaný."
Tak jsem jí dala dvoustovku, nechala si vrátit jen padesátku a na závěr jí řekla, že díky ní mám druhý vánoce.

Čereveno strakatý : Akryl
Oranžová : Asi ponožkovka - 80% schurwolle, 20% polyamid
krémová a vínová vpravo - 100% bavlna
A sáček - 48% tussah silk, 27% len, 25% bavlna


A ještě ilustrační, čím sem se musela prohrabat.



A teď, teď se jde prát. Protože to samozřejmě páchne. Naštěstí je toho převážná většina v přadenech. Tak to bude v pohodě. Nějak se přeci musím uklidnit, před tou hroznou robotou.



Obal na kostičky

Kdybych napsala pytlík, hned by se toho někdo chyt.

Aplikace v černém, protože červená vyschla. Ale není to tak hrozný. A šňůrka je tak dlouhá schválně. Pan Ovečka si to tak přál.



úterý 1. března 2016

Retro lacláčky

Snad ani není možný, že ty lacláčky přežily dlouhý roky schovaný u babičky na půdě. Jen si nejsem jistá, jestli je Panu Ovečkovi kdy oblíknu. Jsou už hodně řídký. Ale je to prostě paráda.
Jinak už mám jen pár fotek a zbytek mýho movitýho dětství je nenávratně v prdeli.

Takže tady jsem já a moje lacláčky :


Torpédko

Pan Ovečka byl večer tak akční, že ho ani foťák nedostih.